Čínská medicína  -  úvod

Veškeré dědictví lidové kultury včetně medicínských poznatků se pečlivě uchovává v zemích Východu. Jak praví E. Stiefvater: ,,…medicína kamenného věku přichází na pomoc medicíně věku atomového.“

Tchaj-ťi tchu (taijitu), tradiční symbol reprezentující síly Jin a Jang. Tečky opačné barvy symbolizují, že v každé ze sil se nachází také opačná síla a že charakter dané síly závisí na pozorovateli.

 

Léčba čínskou medicínou je velmi rozmanitá. Lze ji použít pro zdraví - vitalitu,  krásu, proti obezitě a mnoho dalších problémů. Ukázky různých technik diagnostiky a léčby čínské medicíny, jako je diagnostika z tváře, jazyka, pulsní diagnostika, akupresura, akupunktura, elektroakupunktura, baňkování a požehování, si můžete prohlédnout na těchto videozáznamech:

 

 „Čen tiouu“, tak se nazývá starověká léčebná metoda východní medicíny v Číně, v Evropě a USA „akupunktura“ a v Rusku „léčba jehlami“, „reflexní jehlová terapie“, „bodová reflexní terapie“ nebo „reflexní terapie“.

Tato metoda má mnoho odpůrců, ale i příznivců. Proto je užitečné připomenout (zvláště zarytým odpůrcům) moudrá slova klasického řeckého autora Apuleia z jeho nesmrtelného díla Metamorfosy: jen předpojaté názory nás nutí k tomu, že považujeme lež za to, co se sluchu jeví jako nové a zraku jako neobvyklé či jako cosi, co překračuje naše znalosti“. .

Dávná filozofie čínské medicíny spočívá v pohledu vzniku „prapočátku“. Věřili, že takovým počátkem je  „kosmický vliv“, který se projevuje na živých organismech, kterou jsou utvářeny z jedné strany kosmickými (vesmírnými) faktory, z druhé strany přírodními elementy: dřevem, ohněm, zemí, kovem a vodou. Přitom zemi, kov a vodu považovali za „elementy do počtu“, kdežto dřevo za „růstový princip“ a oheň za „princip pohybu a vývoje“. Vzduchu, který přichází dechem, přiznávali vliv „oduševňující“.

Pro „základní elementy“ byly stanoveny vztahy v podobě pentagramu a uvedeny do vzájemné souvislosti s okolním prostředím, plynutím času (24hodinové cykly, roční období aj.) a kosmickými jevy.


Ve 4. a 3. století před n. l., podle  učení sepsané v  knize Tao tie Ťing  -  je reálný svět a lidský život podřízen přirozenému a racionálnímu přístupu jménem „tao“ (cesta), který v sobě zahrnuje všeobecný zákon pohybu a změn světa i všeho, co svět obsahuje. Pohyb se neustále děje v kruhu a když jim projde, vrací se neúprosně do výchozího postavení. Proto je také všechno živé smrtelné: z nebytí přichází a do nebytí se vrací.

„Taoismus vidí svět jako soustavu všeobecných vzájemných vztahů. Prvořadou pozornost věnuje kvalitativní stránce věcí a hledá rovnováhu tam, kde vládne nejdokonalejší soulad. Z lékařského hlediska je vnitřní rovnováha člověka závislá na tom, jak je v souladu s přírodou. A to je důvod, proč jsou medicína, etika, estetika a matematika navzájem spjaty.

 

NEJ  ŤING  -  kánon čínské medicíny  -  kniha, ve které jsou uvedena  pečlivě nashromážděná pozorování mnoha pokolení lékařů s pokusy o jejich vysvětlování..

 

      Nej ťing se praví, že: ,,…úkolem medicíny je léčba nemocných a zachování zdraví u zdravých.“ V pojednání tibetské medicíny Vaj durja – onbo se zdůrazňuje důležitost výběru pacientů, způsobu jejich léčby a použitých prostředků.

      Přirozený životní způsob, správná výživa, hlavně bez přejídání, dodržování hygieny, systematicky prováděná dechová a pohybová cvičení, ,,umění udržet srdce v hrudi“ (tj. sebeovládání a přiměřené reagování na životní situace bez nadměrných emocí) – to vše jsou základní pravidla k zachování a upevnění zdraví a současně i k předcházení nemocem.

      Pokud jde o přístup k nemocným, doporučuje se:

- postihnout počáteční, tedy ještě minimální poruchu životních pochodů v organismu,

- zjistit, co ,,nového nemoc přináší a odnáší“ (tj. jaké příznaky se objevily a které funkce se změnily) z organismu,

- uvažovat o proměnlivosti nemoci a proto pacienta trvale sledovat,

- nejen pozorovat, ale i aktivně vyhledávat příznaky a zjišťovat jejich příčinu,

- nezaměřit se jen na postižený orgán, ale všímat si i činnosti ostatních orgánů v souladu s teorií WU SING a poměru sil JANG-JIN,

- mít na paměti, že lékař nemá být jen diagnostikem, ale též léčitelem – když shledal a  pochopil příčiny a příznaky nemoci, musí jednat tak, aby je ovládnul a obnovil přirozený soulad (čili ,,mír“ – CHE PCHING) v organismu.

Myšlenky vyslovené a zaznamenané mudrci dávných dob přesně definují práci terapeuta, a to jak v otázce předcházení nemocem, tak i v jejich léčbě. V podstatě lze říci, že předznamenaly další vývoj východní medicíny jako takové.

 

 Způsoby vyšetření pacientů a rozpoznávání chorob

      Základem je dotazování, po kterém následuje celková prohlídka, včetně tzv. oken těla (oči, uší, nosu, úst a zejména jazyka), jimiž lze údajně nahlédnout do nitra organismu a pochopit ,,co se děje uvnitř“. Dále se provádí pohmat břicha a dalších oblastí nad postiženými orgány. Zvláštností je zjišťování pachů, které vycházejí od nemocného, včetně jeho výměšků. Kromě naslouchání dýchacích šelestů a střevní peristaltiky se sleduje i hlas. Konečně následuje tepová diagnostika.

      Již v knize  Nei  ťing i v pozdějších dílech jsou uvedeny léčebné principy, kterými se musí řídit lidoví léčitelé.

      Po seznámení s tibetskou, čínskou a indickou medicínou a po rozhovorech s mnohými lékaři lidové medicíny si dovoluji formulovat několik závěrů:

- život organismu není možný bez vnějšího prostředí. Jeho nepříznivé vlivy - ,,šest nadměrností“ – mohou buď samy způsobit vznik nemoci, nebo způsobit, že se projeví příčiny vnitřní - ,,sedm nálad“. Proto je třeba hledat léčebné prostředky zejména ve vnějším prostředí, tedy léčit přirozenými přírodními prostředky,

- k úspěšné léčbě je zapotřebí posílit celkový stav organismu, proto je nezbytné dodržovat přirozený životní  způsob, dbát o stravu a vytvořit předpoklady pro dobrý psychický stav pacienta – posílit jeho víru v uzdravení. V indické medicíně se v tomto případě doporučuje dosáhnout stavu ,,nirvány“ (v rámci jógy),

- léčba každého nemocného musí být přísně individuální, a to jak podle povahy onemocnění, tak i podle dávkování léčebných prostředků. Individualita nemocného se projevuje především svérázností syndromů a symptomů choroby. Každý příznak má svůj původ i mechanismus vzniku, proto také léčba podle syndromů a symptomů je nejindividuálnější a nejvíce cílená. Je-li to možné, je žádoucí ji doplnit etiologickou léčbou,

- léčba musí vycházet tzv. od opačného konce – horko léčíme chladnými prostředky a obráceně. Léčbu musíme zaměřit nejen na nemocný orgán, ale i na orgány sdružené. Léčba musí být vždy komplexní, a to jak při léčbě několika příznaků, tak i při působení na jeden příznak,

- při léčbě je třeba brát v úvahu rytmus životních pochodů, údobí nejvyšší vnímavosti dotyčných orgánů na vnější faktory, včetně léčebných (viz orgánové hodiny),

- léčba, až na akutní případy, by neměla být uspěchaná, nutno dát organismu možnost ,,se s nemocí utkat“. Vezmeme za příklad tibetskou knihu ŽUD ŠI (Podstata léčení): ,,Nemoci třeba léčit tak, jako když stoupáš po příčkách žebříku – zpočátku životosprávou, potom dietou, přírodními prostředky (slunce, voda, vzduch), pohybem a masážemi a teprve poté léky a až nakonec chirurgickým zákrokem.“ Během všech etap léčby je přitom nezbytné udržovat nemocného v dobré náladě a ve vyrovnaném duševním stavu.

 

Léčebné způsoby a prostředky

            Tradiční východní medicína používá rozmanité léčebné způsoby a prostředky. Velký význam se přikládá již lékařovu slovu (C´TAJ FU) nebo jeho uvažování o nemoci (JANG LUN TAJ FU). Při sestavování léčebné diety (PING TAN) se zpravidla určuje kvantitativní omezení potravy a odhadují se zažívací možnosti nemocného. Gymnastická cvičení (TCHIO CUO) směřují k tomu, aby povolilo psychické napětí nebo se zmírnila deprese, obnovilo se správné dýchání, oběh a činnost vnitřních orgánů, posílilo svalstvo.

Při masáži AN MO ČĹIAO se používá hlazení, tření, poštipování, mnutí aj., masér mimo jiné nezřídka pracuje i nohama. Zvláštní zájem vzbuzuje tzv. krouživá masáž pomocí prstů ruky, která se provádí přímo v akupunkturních bodech a uplatňuje se při mnoha vnitřních chorobác

Pokud jde o léčiva, v tradiční východní medicíně se používají zejména přírodní prostředky, a to jak neorganického, tak i organického původu. Poslední pak živočišného původu (mumio, roh nosorožce, velrybí maso aj.), ale i původu rostinného, jimiž se proslavila především tibetská medicína.

Vybrané koncepce tradiční medicíny

Mezi teoretickými otázkami tradiční čínské medicíny obecně a akupunktury zvláště, zaujímá zvláštní místo učení „o pěti elementech“, „životní síle“ („energii“) a o „polaritě sil“.

 

Učení o pěti elementech – WU SING

V díle Nej ťing je učení o pěti elementech formulováno jako učení o základních stavebních jednotkách přírody, včetně živých organismů. Tvrdí se, že právě z nich se rodí „deset tisíc věcí“, tj. celá nekonečná různotvárnost přírody. Jejich vzájemné vztahy jsou podřízeny principu „polarity sil“,což samo o sobě je zárukou existence a vývoje organismů.

                          

Mezi pěti elementy existuje vztah ve tvaru kruhu a jiný ve tvaru pěticípé hvězdy. Vztah v rámci kruhu je dvojaký: po směru hodinových ručiček znamená excitaci (tonizaci), tedy vztah tvořivý, proti směru hodinových ručiček inhibici (sedaci), tedy vztah destruktivní. A tak „dřevo rodí oheň“, „oheň ohřívá zemi“, „země rodí kov“, „kov se rozlévá“, „voda živí dřevo“. Z druhé strany pak „oheň taví kov“, „kov řeže dřevo“ , „dřevo svými kořeny rozrývá zemi“, „země vsakuje vodu“ a „voda hasí oheň“. Tvořivý vztah podmiňuje vývoj, destruktivní vztah zabraňuje převaze jednoho elementu nad druhým a tím stabilizuje původní vzájemné poměry. Vztahy v rámci hvězdy (pravidlo „manžel-manželka“) jsou inhibiční, tedy potlačují převahu jakéhokoliv elementu. Staří mudrci vtělili uvedený řád následnosti a ovlivňování elementů také do tabulky „ťia cu“, která je kalendářní tabulkou cyklických znamení.

Samotné elementy je nepochybně nutné chápat pouze jako symboly, jimž podléhají a podle nichž se vzájemně ovlivňují předměty a jevy přírody. Jejich vzájemné ovlivňování podléhá zákonitostem pěti elementů, což potvrzuje– každodenní zkušenost, mimo jiné i praxe akupunktury.

V kánonu Nej ťing a  dalších čínských knihách se tvrdí, že člověk se skládá ze stejných elementů jako veškerá příroda a podléhá obecným přírodním zákonům. Od ostatního světa se liší schopností poznávat a cílevědomě měnit okolní svět.

Lidské tělo se dělí na morfologické a funkční jednotky či systémy, orgány, které se navzájem ovlivňují a působí i na své okolí.

 

Pojem „orgán“ není v čínské medicíně chápan pouze jako vyhraněná morfologická jednotka se stanovenou topografií, jak uvádí naše „školní“ medicína, ale především jako funkční jednotka určitého systému. Tato představa je v naprostém souladu se současným chápáním funkčních systémů, jak je uvádí P. K. Anochin ve své práci: Stěžejní otázky teorie funkčních systémů (Moskva, 1980).

Nelze přehlédnout jak z jedné strany je čínskou medicínou pokrokově chápána funkce orgánů, z druhé pak jejich popis a název je značně zjednodušený a neodpovídá současným představám. Vzhledem k funkčnímu pojetí organismu je ale pochopitelné, že tradiční medicína na otázku topografie nepovažovala za rozhodující.

V knize Nej ťing se praví, že v lidském organismu je třeba rozlišovat „základní“ orgány (5), které s dalšími tvoří „podstatné“ orgány (12) a déle orgány „doplňkové“. K „základním“ orgánům patří srdce, plíce, slezina, játra a ledviny. K „podstatným“ orgánům,kromě předcházejících, se řadí i žaludek, tenké střevo, tračník, žlučník, močový měchýř a také orgán „tří ohňů“ („tří ohřívačů“ nebo „trojí ohřívač“) a „perikard“ („obal srdce“ nebo orgán „oběhu“). Všechny ostatní orgány jsou tzv. doplňkové.

„Podstatné orgány“ se dělí na dvě skupiny:

- orgány skupiny ČANG, které energii hromadí, rozdělují a „čistí“ (orgány JIN): játra, srdce, slezina (nověji: slezina – pankreas), plíce, ledviny a „perikard“.

- orgány skupiny FU, které plní funkce tzv. dílen, v nich se energie zpracovává a vydává (orgány JANG): žlučník, tenké střevo, žaludek, tračník, močový měchýř a orgán „tří ohňů“.

Deset těchto orgánů – tj. bez „perikardu“ a „tří ohňů“ – patří ke skutečným orgánům těla a tvoří tzv. dráhy těla, přísluší jim podle WU SIGN i určitý element. Podle „příslušnosti“ nad vřetenní tepnou (viz níže – tepová diagnostika) se podstatné orgány první a druhé skupiny sdružují do párů.

 

 

 Pozice pro tepovou diagnostiku na pravém a levém zápěstí s uvedením příslušných drah.

 

 

Orgány JINOrgány JANGSymbol
játražlučník1.dřevo
srdcetenké střevo2.ohěň
slezina – pankreasžaludek3.země
plícetračník4.kov
ledvinymočový měchýř5.voda

Uvedené orgány jsou v určitých vztazích, a to podle WU SING, dále podle odvozenin tohoto zákonu („pravidlech vztahu“) a konečně vzhledem k propojením v rámci drah těla.

Pochopení těchto vztahů je jedním ze základních předpokladů používání akupunktury.

Podle WU SING každý přírodní jev nebo předmět (včetně orgánů těla) se nejen přiřazuje jednomu z pěti elementů, ale tomuto elementu i podléhá.

V kánonu Nej ťing se klade důraz na to, že živé organismy, které jsou složeny z pěti vzájemně se ovlivňujících elementů, své životní pochody uskutečňují nikoli za pomoci jakéhosi božského prapočátku či prapříčiny (duše aj.), ale díky aktivitě životní síly (energie) ČCH´, která v nich vzniká jako následek vzájemné interakce organismu a vnějšího prostředí a principu polarity JANG – JIN, která vším proniká.

To je podle našeho názoru velmi závažná a přínosná představa, která nachází praktické uplatnění i v akupunktuře, i když na druhé straněné současným lékařům těžko pochopitelná.

Učení o životní síle ČCH´

Životní tonus je termín, kterým se popisuje celkový stav organismu. Je známo, že někteří lidé jsou plni energie a přímo září, jiný působí sklesle, jako by jim energie chyběla. Kromě celkové tonu se v medicíně hovoří i tonu nervovém, cévním, svalovém a někdy i o tonu jater, ledvin a jiných orgánů. Tonus ve všech případech je projevem intenzity metabolismu, a to jak dílčího, v rámci orgánu, tak i celkového – v rámci organismu. Soudíme, že právě takové pojetí životní síly a energie – tedy životní tonus – měli na mysli lékaři východní medicíny již před mnoha tisíciletími, hovoříce o ČCH´ (japonsky QI, v Indii Prána).

ČCH´ je z hlediska dnešního chápání integrační funkcí veškeré činnosti organismu, jeho energie, tonu, životaschopnosti. Každý orgán nebo orgánový systém má svoji ČCH´, která je výrazem látkové výměny a funkce v daném okamžiku. Výslednicích všech dílčích ČCH´ je ČCH´ celkového organismu. Energetický, resp. bioenergetický náboj organismu je materiální a má dvojaký původ.

Podle tradiční východní medicíny koluje ČCH´ (očividně ta její část, která je složena z elektrických a elektromagnetických polí, z pohybů iontů aj.) v organismu přes uzavřenou soustavu tzv. drah, čili básnicky řečeno: „vycházejíc od srdce, k srdci se zase vrací. . .“.

Předpokládá se ale, že denní cyklus cirkulace ČCH´začíná v plících, v orgánu, který má bezprostřední kontakt s vnějším prostředím.

Toto prastaré učení o oběhu energie v organismu nám připadá jako dávný pokus o popis biorytmů, kterým je v současné době věnována mimořádná pozornost poté, co bylo zjištěno, že cirkadiánní, lunární a další biologické rytmy by měly být využity při sestavování optimálního léčebného plánu.

V praktické medicíně však přetrvává stav nepochopení významu biorytmů, i když např. již v roce 1957 A. A. Bogomolec napsal: „Už několikrát jsme v tisku poukazovali na okolnost, do jaké míry zůstává v biologii nedoceněn význam všeobsáhlého rytmického pohybu. I vesmír pokračuje na své cestě k nekonečnu v určitém rytmu. Jako den střídá noc, přichází bdění místo spánku, a smrt, sotvaže zničila jeden život, pospíchá vytvářet nové životy. Rytmicky probíhají i životní pochody v organismu a není mezi nimi jediného, který by byl sto narušit zákony svého rytmu, aniž by sklouznul přes hranici patologie. Rytmicky bije srdce a probíhá dýchání, rytmicky se mění zažívací pochody v organismu, a dokonce i nervová soustava se podřizuje vlastnímu rytmu a udává jej i psychice.

A právě toho jevu si už před dávnými věky povšimli a patřičně jej ocenili lékaři východu. Lze dokonce hovořit o tom, že organismus chápali jako dynamický systém, kde vše probíhá cyklicky do té míry, že každý orgán má svůj pevný či méně pevný kulminující bod (období aktivity), kdy jeho činnost vrcholí a poté začíná nový cyklus. Praktické zkušenosti potvrzují, že právě období vrcholící aktivity lze nejefektivněji snížit činnost orgánů a jim odpovídajících drah.

Rytmus aktivity jednotlivých orgánů se přizpůsobuje příslušnému zeměpisnému pásmu, ve kterém se člověk vyskytuje. Při náhlé změně časového pásma – např. při rychlém přesunu na velké vzdálenosti, dejme tomu z České republiky do Mexika – vyžaduje organismus určitou dobu k tomu, aby se adaptoval k novým podmínkám ; ne všem lidem se to daří stejně dobře.

Z časové dynamiky činnosti orgánů tradiční medicína odvozuje další pravidlo využívané v akupunkturní léčbě, pravidlo „půlnoc-poledne“. Jeho podstata je taková, že v souvislosti z 24 hodinovým cyklem energie v drahách lze ke každému orgánu v období jeho maximální aktivity přiřadit jiný orgán s minimální energetickou aktivitou.

 

Játra1 – 3 htenké střevo13 – 15 h
Plíce3 – 5 hmočový měchýř15 – 17 h
Tračník5 – 7 hledviny17 – 19 h
Žaludek7 – 9 hperikard19 – 21 h
Slezina - pankreas9 – 11 htři ohně21 – 23 h
Srdce11 – 13 hžlučník23 – 1 h

 

Z tohoto pravidla vyplývá, že jakékoli ovlivnění toho či onoho orgánu bude mít opačný vliv na orgán, který je s ním spojen. Připomíná to působení na autonomní nervový systém, kdy lze jednu jeho část – sympatikus nebo parasympatikus – ovlivnit buď přímo, nebo prostřednictvím druhé části. Pravidlo „půlnoc-poledne“ tedy umožňuje změnit činnost určitého orgánu, aniž bychom ho přímo ovlivňovali.

Učení o polaritě sil JANG – JIN

Zastánci tradiční východní medicíny jsou přesvědčeni, že vzájemné ovlivnění a boj dvou protichůdných sil – polárních sil – je jistou formou projevu životní síly ČCH´, základem životního tonu a života schopnosti organismu. Pohyb a klid, aktivita a pasivita, světlo a tma, vnějšek a vnitřek, muž a žena – to vše jsou konkrétní příklady protikladu JANG – JIN. Právě ve vzájemné souhře a soupeření, ve své protichůdnosti, spatřují východní mudrci pravou podstatu všeho, co existuje a vyvíjí se. Vnitřní zápas těchto sil se uskutečňuje v každém jevu a právě on zajišťuje pohyb a vývoj i projev životní síly, harmonii a disharmonii životních pochodů.

V kánonu čínské medicíny Nej ťing se praví: „Zákon JANG – JIN platí na nebi jako na zemi, on je podstatou miliónu rozličných předmětů, on je počátkem a podstatou života i smrti“.

Vzájemnost a protikladnost tvoří jednotu, která je základem každého předmětu i přírodního jevu. Japonský autor S. Janagija píše: „kdyby nebylo polarity, nebylo by harmonie, kde nejsou protiklady, tam není ani souladu“.

Grafickým znázorněním principu polarity je čínská monáda. V jednom kruhu rozděleném vlnovkou se nachází světlo - JANG a tma – JIN a každé z nich obsahuje zárodečný pól opačného principu. Jakmile JANG dosáhne maxima, změní se v JIN a naopak . Jeden pól se může realizovat jen díky pólu druhému. Pojetí JANG – JIN předpokládá: 1.existenci protikladu, 2. jejich vzájemnou spjatost, 3. vzájemné doplňování, ale i omezování, 4. přechod jednoho pólu do druhého. V Číně se tvrdí, že od okamžiku vzniku polarity se objevuje relativita. Nikoli bezdůvodně přijal známý fyzik N. Bohr tuto monádu za symbol své činnosti.

 

 

JANG a JIN se nikdy nenacházejí v klidu, jeden princip neustále doplňuje a pozměňuje druhý: Jestliže se zmenší JANG, vzroste JIN a jestliže se zmenší JIN, vzroste JANG. Počasí se např. mění od zimy přes jaro k létu – ustupuje JIN a narůstá JANG, po létě přichází podzim a zima – ustupuje JANG a narůstá JIN.

 

Střídáním tří JANGŮ a tří JINŮ sestrojíme osm trigramů, které jsou symbolem základních pochodů ve vesmíru a vyjadřují život v jeho základních projevech. K vyjádření nesmírné rozmanitosti života, jak o něm píše Konfucius v knize I ťing, umocnili Číňané počet osmi trigramů a získali tak 64 hexagramů. V nich je vyjádřen psychofyziologický habitus člověka ve vztahu k přírodě. A právě tento princip se snaží uskutečňovat i akupunktura.

Tvrdí se, že osobnost je určena povahou (C´ŽEŇ). Podle vzájemného poměru JANG-JIN se rozlišuje pět základních povahových typů: první – značně převládá excitace - neklid (TCHA JANG C´ŽEŇ), druhý – mírně převládá excitace (SIAO JANG C´ŽEŇ), třetí – poměr excitace a inhibice- (utlumení) je stejný a vládne „mír“ mezi základními životními pochody  (JANG JIN ŽE PCHING C´ŽEŇ), čtvrtý – mírně převládá inhibice nad excitací (SIAO JIN C´ŽEŇ) a pátý – značně převládá inhibice (TCHA JIN C´ŽEŇ). To je zdařilá klasifikace.

Nemoc nastává tehdy, když se jednou vytvořený poměr JANG – JIN poruší (PCHING LENG). Rozlišují se dva základní typy (syndromy) poruchy rovnováhy JANG – JIN: syndrom nadbytku (JANG) a syndrom nedostatku (JIN). V prvním případě je nezbytné energii odebírat – SE, v druhém přidávat – BU. Primární dva syndromy se dělí na řadu sekundárních podle poměrů „reaktivity“ (s „plnou reaktivitou – Š“ a s „prázdnou reaktivitou“ – SJUI) a dalších kritérií, tak např. se rozlišuje syndrom se zvýšenou „horkou“ činností orgánů (ŽE) nebo s pokleslou „chladnou“ činností (LOENG), s poruchou převážně vnější (WEJ) nebo vnitřní (NEJ) aj.

Podle tradiční východní medicíny lze přes vyrovnání poměru JANG – JIN a tedy všech protichůdných pochodů v organismu (asimilace – disimilace, excitace – inhibice aj.) obnovit přirozené rozdělení ČCH´, a to jak v rámci celého organismu, tak i jednotlivých orgánů. E. Maury v knize L´Acupuncture en six lecons (1955)znázorňuje tuto představu schematicky.

 

 

 Učení o příčinách nemocí

V tibetské medicíně se hovoří o třech základních ,,kořenech nemoci“ : chin (plyn), šara (žluč) a badagan (sliz). ,,Kořenem nemoci“ může být také jejich kombinace: chin-šara, šara-badagan, chin-badagan. Každý kořen se dělí na chladný a teplý – celkem tedy šest druhů.

Čínská medicína – zejména od doby Čcheng Janga (12. století) – rozlišuje tři příčiny nemocí:

1, vnější (WEJ PCHING), zejména při působení ,,šesti nadměrností“ (JOU KCHUO TU): vítr, chlad, horko, vlhko, sucho a oheň. Do této skupiny se řadí i nepříznivé životní podmínky, které způsobují zranění, nebo i choroboplodné zárodky pronikající do organismu.

2, vnitřní (NEJ PCHING) neboli tzv. sedm nálad (ČCHI ČCHING): nadměrná radost, velký zármutek, hněv, strach, stesk, úzkost a touha.

3, neutrální, ani vnější, ani vnitřní (PCHU WEJ PCHU NEJ PCHING), které mohou působit z obou stran a stejný podíl patří jak vnitřnímu prostředí, tak i působícímu faktoru. Příkladem jsou poruchy výživy a otravy.

Z rozdělení nevyplývá, že by se nemohly na vzniku nemoci podílet příčiny i dvou nebo tří skupin, naopak tato situace je celkem běžná a v čínské medicíně uváděná.

Z dějin ČEN ŤIOU terapie (akupunktury)

Léčebná metoda ČEN ŤIOU (čínský ČEN = akupunktura v užším slova smyslu, ŤIOU = požehování) prošla staletou historií. Je pravděpodobné, že se zrodila v Číně a pak rozšířila do ostatních zemí Východu. První zmínky o akupunktuře v Evropě pocházejí ze 13. století. Ale až v 17. století se začala v Evropě používat.

            Mnohé z toho, co dnes víme o akupunktuře, pochází ze starodávných rukopisů, legend a ústního podání. Podle jedné legendy ještě za vlády čínského císaře Fu Si (asi před 4 000 lety) nešťastně uklouzl rolník, který trpěl bolestmi hlavy, poranil si nohu o kámen – a bolesti zmizely. Poté se k takovému ,,léčení! Uchylovali mnozí obyvatelé okolí, Fu Si, ,,člověk obeznámený v mnohá vědách“ , pochopil podstatu této metody a zavedl léčebné používání kamenných jehel (PIEN ŠI). Později se ukázalo, že na těle je více takových bodů (,,životních bodů“ – KUN SJUE), jejichž podrážděním dochází k úlevě při mnoha nemocech. Takto tedy legenda hovoří o počátcích metody ČEN.